Jak vznikl Vidlák...
Celý můj život mi byl darován. Dostal jsem poměrně chytrou hlavu, kteru jsem zaplnil encyklopedickými znalostmi. Dostal jsem solidní proporce, které mě sice nedělají urostlým Adoisem, ale abych se mohl ohánět lopatou to stačí. Vzrůst průměrný, ale k tomu pevné zdraví, úplná fungující rodina s kompletním zázemím. Jeden bratr.
Škola mi šla celkem sama, ale přání rodičů ohledně vysokoškolského titulu jsem nesplnil. Na dnešní poměry jsem se oženil brzy, protože mi byla dána žena, která se neodmítá. A už ná byly dány také tři děti. Práci jsem měl vždycky, placen jsem byl lehce podprůměrně, peníze mi nikdy nepřebývaly, ale také nechyběly. Vždycky jsem měl dost na život v dostatku, i na koníčky vyzbylo.
Nezasloužil jsem si nic z toho, co mám. Pane Bože, prostě ne. Nikdy jsem nebyl vzor ušlechtilosti, nějaké sliby jsem také porušil, žádné sirotky, slabé a potřebné jsem nezachránil. V ničem extra nevynikám, své vlohy a talenty jsem spíše promrhal než využil. Klavír mě nebavil a tak si sotva umím zabrnkat, hlavě to pálí, ale jsem příliš líný než abych to dotáhl na doktorát, děti mám rád, ale přebalování s chutí nechávám na manželce.
Přesto jsem od narození doteď obdarováván plnými hrstmi. Moje rodina vždycky fungovala, vždycky jsem se mě kam vracet. Mám krásné a neopakovatelné zážitky z ranné dospělosti, dívky mě obletovaly víc než jsem potřeboval, kamarády jsem měl vždy lepší, než si zasloužila moje povaha. Dostala se mi tolerantní a kráná žena, naše děti v noci spí, nezlobí, nebývají nemocné. V práci jsem měl vždycky dostatek prostoru pro vlastní iniciativu a rozumné nadřízené.
Říkejte si tomu jak chcete - štístko, náhoda, konstelace hvězd, aura, karma nebo jinak, ale pro mě potomka evangelických emigrantů je to prostě Boží dar. Bůh existuje a dává.
Před dvěma roky jsme s manželkou zase jeden takový dar dostali. V podstatě jsme zdědili dům po jejím dědečkovi uprostřed Jižní Moravy. Je to necelý rok, co jsme se přestěhovali a začali se zaobírat naším novým malým gruntem. Byla to veliká změna. Původně jsme sice žili také na vesnici, ale na druhém konci republiky v oblasti, kde se víc dobývá uhlí než pěstuje víno. Prostě se takhle najednu zvednete, přemístíte a najednou bydlíte v dědině, kde ještě má každý druhý prase, na ulici se potkáte s koněm nebo traktorem, nakupujete v Jednotě a na své zahrádce ořete, sejete, plejete a sklízíte, aby vás sousedi nepomluvili.
Najednou je ze mě Vidlák. Nevím proč Pane Bože jsem se ocitl právě tady. Ale rozhodně je tu na co koukat a srovnávat.