Zločin Antonína Švihela
„Obžalovaný povstaňte“, ozvalo se v soudní síni. Antonín Švihel vstal a kolem rtů mu hrál lehký usměv. „Soud shledal, že ve věci znásilnění Violy Těšínské, nedodala obžaloba dostatečné důkazy směřující…“ Soudce mluvil klidně svou naučenou řeč a Antonín Švihel věděl, že na konci zazní slovo „osvobozen“. Ostatně tušil to již od začátku.
Poočku pohlédl doleva, kde stál Josef Těšínský. I on už věděl, jak bude znít konečný soudní verdikt a tak se opíral o jakéhosi muže, který stál vedle něj.
Chytrý chlap, musel uznat Švihel. Ano, znásilnil Violu Těšínskou, je to už půl roku. Vracela se v noci přes parčík. Antonína tenkrát právě pustili z basy, kde dva roky seděl za drobné podvůdky a napadení. Dva roky bez sexu. Tenkrát večer už to nemohl vydržet a tak křehkou dívku odvlekl za křoví, vybil se z toho nejhoršího a pak bez velkých obav zmizel.
Nemohl tehdy tušit, že znásilněná se dovleče domů a v prvním záchvatu zoufalství spolyká hromadu prášků. Když se druhý den vrátil její manžel domů z noční, bylo už na záchranu pozdě. Josef Těšínský nebyl doktor, ale instinkt mu napověděl, co se děje a místo zhorucení a hysterie zavolal záchranku a než doktoři přijeli, dověděl se všechno. Viola Těšínská pak zemřela cestou do nemocnice.
Josef Těšínský měl na poslední rozhovor se ženou asi deset minut, ale dověděl se dost na to, aby po pohřbu své ženy podal trestní oznámení a protože policie nejevila přílišnou snahu případ objasnit, pustil se do pátrání sám.
A úspěšně. Antonína Švihela našel do čtrnácti dnů a tak dlouho otravoval státní orgány, až dosáhl obvinění a přelíčení.
„Ale také zbytečně“, pomyslel si Antonín. Měl výbornou obhajobu. Nijak sex s Violou nepopíral, hájil se, že se s dívkou seznámil na diskotéce a že se stykem souhlasila. Protože oproti dívce byl opravdu hromotluk, vlastně jí nijak neublížil a nezpůsobil žádná zranění. Patolog doložil svá svědectví ve shodě s obhajobou a neexistovali žádní svědci vyjma Josefa Těšínského, ale ten byl podle soudu zaujatý a vystupoval pouze v roli poddružného svědka. Sice se snažil a jeho citové výlevy i pevná řeč způsobily, že se soud pěkně protáhl, ale na výsledku to nic nezměnilo.
Soud skončil. Státní zástupce si složil papíry a bez dalšího zmizel. Švihel dostal zpátky doklady, podepsal několik papírů a odcházel. Zachytil ještě několik nenávistných pohledů od Josefa Těšínského a pak už, volný jako pták, zmizel v davu na náměstí.
„Pojď, půjdeme odtud“, říkal Karel Lipský. Držel za ramena svého přítele Josefa a manévroval ho ven ze soudní síně. „Zabil mi ženu“, šeptal Josef zničeně, „zabil mi ženu a ještě z ní před soudem udělal děvku“. „Ještě jsme neskončili“, řekl mu potichu Karel, „ještě jsme neskončili“.
Antonín zatím zapadl do baru. „Svoboda se musí oslavit“, zakdákal vesele k hloučku kumpánů, kteří ho nadšeně vítali. Hodil na stůl několik bankovek a už objednával pití.
Zdržel se dlouho. Opil všechny kamarády a když nakonec leželi všichni v deliriu pod stolem, zvedl se a v povznesené náladě se vydal domů. Všechno dopadlo podle jeho představ. Ten Těšínský měl sice pravdu, ale k ničemu mu nebyla. A Antonín Švihel, grázlík a šmejd v jedné osobě si chodí po světě a každý je na něj krátký. Ne, Bůh neexistuje, jinak by nemohl dovolit, aby to takhle dopadlo.
To byla Švihelova poslední myšlenka. V očích se mu rozzářil snop jisker, lebka zaduněla po úderu jakýmsi tupým klackem a pak zvolna přišla černá tma.
Probral se spoutaný v korbě nějaké dodávky. Byl přikrytý kusem plachty, viděl jen kus bílého čalounění na stropě a slaboučkou žárovku. Auto sebou mlelo, poskakovalo sem a tam, o skla se otíraly větve a byla noc.
„Už se probral“, zavrčel tlumený hlas. „Dobře“, odpověděl jiný, „už tam budeme“.
Auto za chvíli zastavilo, otevřely se zadní dveře, několik rukou ho vytáhlo ven a hodilo na mokrou zem. Byli někde v lese, cesta tady končila, dál už jen pokračovala úzká houbařská stezka. Stoupala prudce do kopce a mizela v šeru.
„Kdo jste, co mi chcete“, řekl Antonín a rozhlížel se po několika postavách v černém s kuklami na hlavách, „viděli vás, jak jste mě nakládali, za chvíli si pro mě přijdou a budete mít problémy“. Odpověděl mu přidušený smích. „Zvedněte ho na nohy“, řekl jeden ze zakuklenců a posvítil mu do obličeje baterkou. „Máme toho pravého, řekl spokojeně, „díky kluci, odvedli jste dobrou práci, jeďte a na nás zapomeňte“. Dodávka zavrčela, otočila se a zmizela ve tmě.
„Co to má znamenat“, řekl Švihel a snažil se, aby se mu hlas nechvěl. Převyšoval všechny přítomné nejméně o hlavu, ale ruce zkroucené za zády, na kterých neomylně cítil policejní pouta mu nedávaly žádnou velkou šanci. Pokusil se udělat krok, ale boty měl svázané k sobě a mohl dělat pouze malé krůčky. „Co mi chcete, nic nemám, všechny prachy mi došly“.
Žádná odpověď.
„Budu volat o pomoc“, zkusil to Antonín znovu.
Žádná reakce.
„Pomóóóc“, zařval tedy.
Vzápětí se mu hlava zhoupla dozadu a čelisti cvakly pod úderem sevřené pěsti. „Hubu budeš držet“, poradil mu zakuklenec, který na něj prve svítil. „Ještě jedno hlasitější slovo a budeš plivat zuby“. Švihel okamžitě ztichnul. I když dostal od člověka, který byl o dost menší a štíhlejší než on, síla úderu ho přesvědčila, že tento chlap se neživí psaním na stroji.
„Chce se mi na záchod“, zkusil to po chvíli. „Pro mě za mě se třeba poser“, řekl mu znova zakuklenec, drž hubu, všechno se včas dozvíš“.
Lesem zazněl zichý hvizd píšťalky. „Už jednou“, prohlásil tiše zakuklenec, „pryč z cesty“. Popadli Antonína a stáhli ho hlouběji do lesa.
Na konci cesty zastavilo další auto. Švihel strnul. Dalších pět stejně maskovaných lidí ven vyvleklo další svázanou postavu. „Nechte mě být“, uslyšel, „kde to jsem, kdo jste a co mi chcete“. Ne, nebyl to mužský hlas, byla to žena. „Nechte mě na pokoji, hajzlové“, slyšel Antonín dál, „nechte mě, zavolám policii, dejte ze mě ty ruce, ááá…“ Výkřiky byly uťaty mlaskavým políčkem.
„Takže půjdeme“, prohlásil zakuklenec. Švihela chytila z každé strany jedna železná dlaň a smýkly s ním na cestu. „Co to je“, zaječela znovu hystericky ta žena, „co se to tu děje?“
„Dejte jim roubíky“, ozval se další rozkaz. Chvíli to trvalo, protože žena sebou mlátila co to šlo, nakonec ji museli držet tři muži než se to podařilo. Antonínovi strčili do úst hadr páchnoucí po benzínu a převázali. Znovu je popadly tvrdé ruce a vlekly je dál po cestě.
Šli déle než půl hodiny. Jedna baterka svítila v čele tohoto podivného průvodu a další ho uzavírala. Světelné kužely občas pronikly tmou, pohladily nejbližší stromy, sklouzly po loňském listí a tak Švihel viděl, že jdou stále hlouběji do lesa. Dívku vlekli za ním, slyšel její vzlykot a sípavý dech, chtěl se ohlédnout, ale nemohl. „Nemůže pořádně dýchat“, uvědomil si, „do prdele, co se to děje, co nám chtějí“.
Náhle, po prudkém stoupání, les ustoupil. Světlo z baterek odhalilo pobořené kamenné zdi. „Nějaká zřícenina“, poznal Antonín. Oba dva byli shozeni k jedné zdi a zakuklenci se rozestavili kolem do půlkruhu. Žena byla tak vysílená, že se svezla podél kamení na zem, tekly jí slzy, posmrkávala, kňourala a po očku se dívala na své věznitele.
„Zakuklenec, který vydával rozkazy, předstoupil, stáhnul masku z obličeje a posvítil na něj baterkou. „Antoníne Šviheli a Magdo Bourová, poznáváte mě?“ Dívka sebou prudce škubla. „To je kamarád toho Josefa Těšínského od soudu“, uvědomil si Švihel.
Byl to on. „Takže poznáváte“, řekl tiše. „Dobře, ušetříme čas“. Na chvíli se odmlčel. „Magdo Bourová, vykradla jste byt paní Světlany Lipské, mojí matky. Při odchodu jste pustila plyn. Když pak moje matka přišla domů, rozsvítila si a při výbuchu zemřela. Našly se vaše otisky, dostala jste podmínku za loupež, ale odmítla jste se přiznat k tomu plynu. Já vím, že to tak bylo a protože na vás spravedlnost nedosáhla, zjednám si ji sám.“
„Mluví jako u tribunálu“, pomyslel si Antonín, „oni si to s námi chtějí vyřídit sami“. Teď dostal pořádný strach. „Tady po nás neštěkne ani pes“, uvědomil si, „třeba nás chtějí zastřelit, nebo nás umlátí“. Zamrazilo ho na zádech a rozklepala kolena. Poprvé v životě cítil strach.
„Má matka tu nemůže být“, pokračoval v proslovu Karel Lipský, „ale je tu s námi alespoň Pepa Těšínský a tím se dostáváme tady k panu Švihelovi. Pepo, pojď sem a ukaž se mu“.
Josef Těšínský si stáhnul kuklu a přišel blíž. „Obviňuju tohohle chlapa, že mi nepřímo zabil ženu a u soudu pošpinil její památku“, řekl a tvář se mu zkřivila. „Chci, aby dostal, co si zaslouží“.
„Oba zaslouží smrt“, řekl Karel Lipský. Žena se znovu začala chvět mlít sebou. „Zaslouží si oba tu nejhorší smrt ze všech možných smrtí“, pokračoval Karel Lipský. Přišel blíž k Antonínovi a posvítil mu do očí. „Víš, ty parchante, my máme strašně rádi historii. Proto jsme si vás vytáhli sem na hradiště“, řekl výhružně, „Naši předci měli výbornej zvyk stavět to nejlepší na odlehlá místa a taky měli velmi vyvinutej smysl pro zločin a trest. Víš třeba, jak se kdysi trestali násilníci a vražedkyně? Naráželi se na kůl. Víš, to se dělá tak, že tě položili na zem a do prdele ti vrazili naostřenej kmen. Pak tě i s ním zvedli a ty jsi se svojí vahou narážel hlouběji a hlouběji. A nemysli si, jde to pomalu, trvá to i tři dny, než se kůl dostane až k srdci a zabije tě. A celou tu dobu jsi při vědomí. Je to prej nejstrašnější bolest, kterou můžeš cítit. A takhle vás teď zabijeme“.
Antonín prudce vyrazil hlavou kupředu a pokusil se Karla Lipského nabrat do břicha. Ale ten měl postřeh vytrénovaný, snadno uskočil, podtrhl mu nohy a jakmile byl Švihel na zemi, kopnul ho vší silou do žeber a vyrazil mu dech. „Tebe si ještě podáme víc“, řekl sípajícímu Švihelovi, nejdřív si to vyřídíme s ní.“
Žena, zdá se, už se nevzmohla na odpor. Zakuklenci ji odtáhli kousek stranou, strhali s ní oblečení a roztaženou přivázali ke čtyřem kolíkům. Pak přinesli naostřený kůl.
„Oni to myslí vážně“, zatmělo se Antonínovi před očima. Byla sice tma, ale přesto mohl sledovat, jak přikládají kůl k jejímu rozkroku a pak ho vtlačují dovnitř. Jeden si pomohl kladivem, kterým tloukl do spodku kůlu. Žena sebou začala prudce škubat, rozevřela ústa a chtěla křičet, ale roubík všechno tlumil, takže se ozývalo jen jakési kvičení.
Pak kůl i s tělem zvedli kolmo vzhůru a zasadili do připravené jámy. Žena měla volné ruce i nohy, strašně jimi škubala, chvěla se po celém těle, roztřásala ji křeč a Antonín viděl, jak zvolna na kůlu klesá.
„Vidíš chlapečku“, naklonil se k němu Karel Lipský, „a to teď čeká i tebe, ale prostě neodolám, abych si ještě jednou nekopnul“. Kopnul ho do hrudníku z druhé strany a znovu mu vyrazil dech. Ostatní se na něj vrhli a za chvíli ležel napnutý mezi čtyřmi kolíky.
Snažil se volat, ale hadr v puse mu nedovolil jedinou kloudnou hlásku. Pokoušel se nějak vyprostit, ale nešlo to. Viděl, jak přikládají kůl k jeho varlatům, cítil strašnou, neutuchající hrůzu, dávil se hadrem a celé tělo čekalo na hroznou bolest.
„Šéfe, pod kopcem jsou policajti“, přiběhl náhle jeden ze zakuklenců, „asi se o nás nějak dověděli, mají psy a jdou nahoru“. „Do hajzlu“, zahromoval si Karel Lipský, „sakra, tenhle ještě není dodělanej, nabodněte ho rychle, než přijdou“. „To nestíháme“, řekl opět ten zakuklenec, „budou tady za tři minuty, už slyším ty psy“. A opravdu, i Švihelovy smysly, nesmírně zbystřené předcházející hrůzou, uslyšely vzdálený štěkot.
„Máš pravdu“, řekl Karel, „odřízněte ho, bereme ho sebou, rychle, zabijeme ho jinde“. Antonín ucítil svou šanci. Nechal se odpoutat, popadlo ho znovu několik paží a vlekli ho rychle pryč. Za nimi zůstal jenom vztyčený kůl s dodělávající ženou.
„Hajzlové“, pomyslel si Švihel, „parchanti. Takhle týrat lidi“.
Vlekli ho lesem hodnou chvíli, ale štěkot psů se pořád přibližoval. „Musíme ho tu nechat“, zašeptal jeden z věznitelů, brání se, dohoněj nás. Já ho připíchnu nožem“. „Ne, položte ho“, řekl Karel. Naklonil se nad něj. „Najdeme si tě“, zasyčel nenávistně, „najdeme si tě a skončíš tak, jak jsi viděl. Žádná rychlá smrt tě nečeká. Raději tě tady necháme a chytneme si tě jindy. A pamatuj si, nezapomeneme na tebe i kdyby to trvalo sto let, nezapomeneme“.
Domluvil, mávnul rukou a všichni zmizeli ve tmě. Štěkot psů se blížil.
O čtrnáct dní později se u domovních dveří Josefa Těšínského rozezněl zvonek. „Tak jsem měl pravdu“, vhrnul se dovnitř Karel Lipský a mával novinami. „Přečti si to, je to sice až na pátý stránce, ale je to tam. Hned, jak se dostal z lesa, šel náš kamarád Tonda Švihelů na policii a napsal jim takový doznání, že to bude stačit na dlouhou dobu v chládku a ještě k tomu léčení ve cvokárně“.
Josef Těšínský přelétl článek očima. „Ani slovo o narážení na kůl“, poznamenal. „No jasně“, pokračoval vesele Karel, „hned jak jsme toho parchanta nechali ležet v lese, mazali jsme zpátky uklidit na zřícenině. Ani už nebylo moc co. Magda slezla z kůlu hned, jak jsme zmizeli, Arnošt s Jirkou se tam na chvíli zastavili, pomohli jí oblíknout a museli si prej taky oddechnout. Ti psi byli prej úplně pitomí, táhli každej jinam a chtělo se jim hlavně domů a ne lítat venku. No, jo, jaká psy si Arnošt vychoval, takový má. Ale štěkali dobře. Zkrátka a dobře, Arnošt s Jirkou pak pokračovali po naší trase dál, jak jsme se domluvili, nechali toho po dvou kilometrech a vrátili se na zříceninu, uhrabali jsme všechny stopy a ten divadelní kůl jsem vrátil Janovi na Slovensko“.
„Stejně to byl majstrštyk“, řekl Josef obdivně, fakt to vypadalo, jako kdyby jste ji naráželi doopravdy“. Však to Magda výborně zahrála“, opáčil Karel, „až dodělá DAMU, bude z ní skvělá herečka. Nakonec se tam prej policajti byli i podívat, dokonce sebou vzali nějakýho znalce a ten usoudil že milej Švihel byl opilej a má maniodepresivní psychózu.
„Zahráli jste to skvěle Karle, děkuju vám za všechno“, zjihl Josef, „říká se sice, že pomsta člověku klid nedá, ale není to pravda, mě to tedy pořádně uklidnilo“.
„Mě ještě ne“, odpověděl Karel, „Viki byla jako moje ségra a ten parchant jí zabil. Ne, nemysli si Pepane, že tak rychle zapomenu. Už pro toho hajzla doma kreslím dopisy jako od pětiletýho dítěte ve smyslu: milý strýčku, nezapoměli jsme na tebe a přidám čmáranici, kde se při trošce fantazie najde kůl a na něm člověk. A víš, ten člověk má podobu Antonína Švihela. Tyhle dopisy mu budou chodit pravidelně. Každej rok jich pár dostane. Ať si pěkně na cele počte a těší se, až se dostane ven.