Viníkem je pouliční osvětlení
Zažili jste někdy v zimě delší výpadek proudu? Den je krátký, ve čtyři už je tma a v pět není vidět na krok. Žádné okno ulici neosvětluje, maximálně se tu a tam objeví bludička nějaké svíčky... tma, ticho, zima. Projít se v noci po temné ulici je horší, než se projít po temném lese. V lese tak nějak tmu očekáváte, máte na to třeba baterku, ale když to náhle přijde ve městě... je to větší šok, než to vypadá.
Stačí tento malý výpadek proudu a najednou je muž chlapem. Stačí temnější cestička přes park a i ta nejvíce nezávislá žena je ráda za mužský doprovod. Všimněte si, ještě pořád se nic neděje, jen nesvítí světlo... ani se nerabuje, nestřílí se, nevraždí se, svět je pořád stejný jako před výpadkem, ale najednou je všem jasné, k čemu je chlap dobrej... Stačí jen zhasnout a svět se hned zdá mnohem nebezpečnější a pocit ohrožení rapidně vzroste.
Na mě působila tma vždycky jako pervitin. Okamžitě se mi zbystřil sluch, nabudilo mě to, instinktivně jsem si začal krýt záda, dávat pozor na ty, kdo jdou proti mně, najednou mozek pracoval v úplně jiném módu. Ne, nejsem žádný výlupek odvahy, před rvačkou bych asi raději utekl, než se pral, ale stačí tma a hned to funguje... Hned se probudí ten pračlověk, který je normálně uklizený úplně dozadu pod horu vymožeností moderní doby, ale stačí tma a už se dere dopředu.
Na moji Děvečku ovšem tma působí obráceně. Trocha tmy a najednou ze stínů lezou bubáci, každý keřík je potenciální skrýš pro násilníka, najednou je mi blíž, najednou je ohrožená a moje akcie prudce vzrůstají. Pořád se nic neděje... nikdo nebuší na naše dveře, nikdo nekřičí, nevyhrožuje, nikde se neplíží chlap s nožem, ani já nejsem o nic statečnější ani silnější, ani se neměním ve vlkodlaka. Pořád mi zůstává můj podprůměrný vzrůst, ale v očích Děvečky najednou měřím dva metry.
My muži jsme si vybudovali civilizaci a ona nás převálcovala. Na zapnutí vypínače nejsou zapotřebí žádné speciální mužské buňky a když je světlo, obejde se svět téměř bez nás. Ztrácí se to, že jsme tím štítem mezi ženou a světem okolo. Začínáme být Tolkienovští Hraničáři, kteří potají chrání Kraj, aniž by se jim dostalo ocenění. Jen když se zhasne, to je jiná.
Kluci chcete se líbit holkám? Kašlete na to, jak vypadáte, vyhoďte jističe a přeřízněte dráty u veřejných lamp. Hned budete ohromně atraktivní. Najednou se detaily, že jste se dva dny nekoupali a máte obnošené tričko, úplně ztratí. Najednou nepotřebujete mít svaly a vypracovanou postavu, docela dobře vám postačí, že se budete bát o něco méně než vaše partnerka.
Možná si po nějakém takovém výpadku uvědomíme, proč byly mužské a ženské role celá staletí tak rozdílně specifikované a možná si pak uvědomíme, že celá dnešní diskuse o rovnoprávnosti a kariérních růstech obou pohlaví o tom, kdo se má komu přizpůsobovat, kdo má pracovat a kdo vychovávat děti, kdo má přednost ve své kariéře a tak dále a tak dále, visí jenom na tom, že vám do baráku vedou dráty a někde stojí elektrárna, která vám tam pumpuje proud horem dolem. Stačí zhasnout a většina žen vám ještě poděkuje, že nemusí do té tmy budovat kariéru.
A není náhoda, že devět měsíců po výpadku proudu praskají porodnice ve švech. To se totiž vracíme k fundamentům života, to se totiž ukazuje, jací vlastně jsme a jak moc se potřebujeme. Stačí tma a většina žen s chutí přenechá roli hlavy rodiny tomu primitivovi nabušeném testosteronem, protože ten je na tu tmu a nebezpečí mnohem lépe zařízený.