Po větru
„Po větru“, vydal Harsubaal rozkaz. „Zvýšit rychlost“. Kormidelník se plnou silou zapřel do rukojeti vesla a velká biréma se začala natáčet po vlnách. Paličky v podpalubí zavířily, dunění se zrychlilo. Na palubu uniklo několik stenů, výkřiků reptání a několikeré prásknutí biče, než námořníci zavřeli poklop. Ale pak už se dvě řady vesel přizpůsobily novému taktu, plácání vln o boky přestalo, vítr nafouknul plachtu s trojitým okem Ešmůnovým a loď letěla plnou rychlostí po hladině. Ostatní čtyři lodě, které pluly v řadě už postřehly změnu, ozval se ostrý zvuk mosazných trubek a i ony zvýšily rychlost. Vodní tříšť z rozříznutých vln se začala zvedat a rozstřikovat před přídí.
Nad čelním trámcem se rozechvělo zkrvavené tělo. Už třetí den visel Alkmaión připoutaný na přídi stažený z kůže. Kdykoli se loď natočila proti větru nebo zrychlila, slaná voda stříkala na odhalené maso a pálila v ranách. Tři dny se Alkmaión trápil, nemohl ani upadnout do mdlob, neboť mu uřízli i oční víčka. Teď už byl pomalu konec. Jeho hruď ještě naposled natáhla vzduch, hlava se naposled zvedla a pak přepadla dopředu. Kulaté oční bulvy zakoulely a zapadly. Takto trestají Féničané piráty…
Je rok 460 před naším letopočtem. Války mezi Řeckem a Persií skončily. Bitva u Thermopyl je už delší dobu jenom námětem v písních, Sparťané ovládají pevninský Peloponésos a z Athén se stává námořní velmoc. Každý rok vypravuje nejkrásnější Helénské město na moře osmdesát válečných triér na osmiměsíční placenou službu. Jsou jen tři města, která ještě mohou soupeřit s Athénami v loďařství. Řecký Efezos, rhodský Lindos a fénický Sór, který se později bude jmenovat Tyros.
Řekové vypravují své lodě stále dál. Zakládají nové kolonie, nová města, která se velmi rychle stávají mocnou silou a středisky obchodu. Řečtí obchodníci, umělci, keramikové, sochaři, architekti, malíři, ti všichni nacházejí všude otevřené dveře. Jsou nejlepšími na světě.
Přesto je tento život jen krásnou kulisou a předehrou k velké tragédii válek Helénů s Helény. Ani perská říše, otřesená ve své neporazitelností nechce zůstat stranou. Velký satrapa Tisafernés už dávno podporuje fénické mořeplavce, aby napadali řecké lodě i pobřeží. A z kdysi počestných a šikovných obchodníků, kteří dali světu abecedu se samohláskami, kteří založili veliké Kartágo a jako první propluli úžinou s Héraklovými sloupy a prozkoumávali Okeán, ti stejní se velmi brzy stali námořními lupiči. Žádná menší osada východního středozemí si už nemůže být jistá.
Chytří féničtí kormidelníci, znalí hvězd a mořských proudů, dobře vědí, kudy uniknout řecké flotile. Athénské triéry marně propátrávají obzory, marně pronásledují velké fénické koráby. Pouze obchodní birémy nebo malé floty menších měst jsou napadány, potápěny, ničeny a jejich osádky končí u fénických vesel nebo staženy z kůže na čelenech.
Harsubaal byl jedním z nejlepších fénických mořeplavců. Stejně jako ostatní, i on byl nemilosrdný, rychlý, silný, ale navíc i hodně prohnaný a nesmírně chytrý. Jeho flotila pěti lodí byla už několik let postrachem. Harsubaalova tvrdost vytvořila z jeho osádek skvěle se doplňující sílu, které dokázala odolat jen opravdu velká flotila. I na regulérní námořní bitvu si Harsubaal troufal. Několikrát již napadl mnohem větší flotilu, než měl on sám. I na Athéňany vyrážel. I když býval zahnán, stejně téměř vždy potopil, nebo alespoň poškodil několik lodí.
Tentokrát se mu podařil hodně troufalý kousek. Nečekanou noční bitvou se zmocnil velitele rhodské námořní moci Alkmaióna a poté, co mu Řek odmítnul napsat dopis a požádat své příbuzné o výkupné, prostě a jednoduše s ním naložil, jak byl zvyklý.
Níkiás stál mezi kormidly a ohlížel se za sebe. Elegantní dlouhá triéra se těžkopádně pohybovala, moře s ní cloumalo a kdyby nebyla plně naložená, určitě by kormidelník měl co dělat, aby se nepřevrátila. Z boku trčelo několik zpřelámaných vesel, ale žádné paže s nimi nepohybovaly. Vítr se opíral do plachty s několika dírami a koráb si jen pomalu razil cestu hladinou.
„Konečně“, pomyslel si mladý kormidelník, „trojité oko Ešmůnovo, pět lodí, konečně nás Harsubaal našel. Teď jen, aby nám Poseidón požehnal a Hermés pomohl“. Na zadní palubu se vyšplhal další mladý muž. „Podívej, Kimóne“, řekl mu Níkias, „našli nás a za chvíli je tady máme“.
Na Kimóna byl hrozný pohled. Chybělo mu jedno oko, tvář měl rozbrázděnou několika neuměle sešitými jizvami, ruka byla ukončena pahýlem předloktí a v druhé svíral berlu, aby udržel rovnováhu, protože i jedna jeho noha končila nad kolenem. Vlasy mu slezly po jakési mokvavé vyrážce a holá hlava pokrytá velkými rudými strupy vypadala jako shnilé fíky. Jako každý Řek, nosil Kimón jen lehkou tuniku a tak všechny jeho rány vystupovaly na odpoledním slunci obzvlášť jasně.
Ale Níkiovi odporné vzezření nijak nevadilo. Už dávno si na tento pohled zvykl a nikdy svému příteli nezapomněl, že to byl on, kdo se vrhnul do vody plné krokodýlů u egyptského Menoferu, aby Níkia zachránil. Sám pak zůstal zmrzačen. Nejspíše by byl odkázán na žebrotu v některém z řeckých měst, ale Níkiás vzal těžce raněného druha na loď a odvezl jej na Rhodos do svého domu.
Níkiova šlechetnost přinesla další plody. Kimón byl velmi moudrý a sotva překonal své zranění, pustil se pro svého nového pána do hospodaření. A netrvalo dlouho a Níkiás se stal jedním z nejbohatších Rhódských občanů.
Kimón uměl všechno. Vyznal se v obchodě, mořeplavbě, stavbě lodí, uměl ocenit hrnčířskou práci, vyznal se v dolování, lití mincí, kovářství, hutnictví i filozofii. Pro Níkia našel vhodnou ženu a při jeho svatbě uspořádal i svoji vlastní, na kterou si přivedl neuvěřitelně krásnou mladičkou dívku, která se za něj provdala. Užili si spolu spousty pošklebků, ale Kimón si zřejmě vybrat uměl a byl moudrý i v tomto případě, protože do roka se mu narodil syn.
Teď stáli spolu na palubě lodi, kde jinak nikdo nezůstal a čekali na fénické lodě.
„Blíž“, rozkázal Harsubaal. „Vydej ostatním kapitánům pokyny, ať se připraví k boji“. Před ním se rýsovala nádherná kořist, rhodská válečná triéra. Už dávno postřehl, že s lodí něco není v pořádku. Neviděl jediného veslaře, jen na zádi stáli dva muži a mávali na jeho lodě. To se mu ještě nestalo. Pokud potkal válečnou loď, strhla se vždy velká vřava, často musel ustoupit nebo utéci, někdy se mu podařilo cizí loď zapálit, ale teď tady stojí krásná, nepoškozená, nová triéra se sto sedmdesáti vesly a zdá se, že posádku spálil Moloch. Jen ti dva stále mávali a tvářili se, že jsou nekonečně rádi, že vidí další loď.
Harsubaalovi se celá věc nechtěla líbit. Bylo to až příliš jednoduché. Moře mu samo nabízí novou vlajkovou loď pro svou flotilu. A ne jen tak nějakou birému se šedesáti vesly, ale silnou válečnou loď s bronzem okovaným klounem pod přídí, balistami a onagry na palubě. Ne, celá ta věc byla nějak podivná.
„Pokud se na lodi něco hne“, okamžitě jim střelte na palubu hořící koš“, přikázal Harsubaal svým mužům u praku, „a dávejte pozor“.
Všech pět lodí pomalu obeplouvalo kolem triéry ve velkém kruhu, který se pomalu stahoval. „Už mě to mávání a přívětivý úsměv přestává bavit“, zabrumlal Níkiás, „proč jsou tak nedůvěřiví, to něco tuší?“ „Nic netuší“, odpověděl Kimón, „jen jsou hodně opatrní. Buď trpělivý, Níkie, a mávej dál“.
„Ať se připraví lučištníci“, rozkázal Harsubaal, „postřílejte palubu a otvory pro vesla, ale ať nikdo nezraní ty dva u kormidel“. Bubny zavířily, zavřeštěly trubky a z pěti lodí se snesla salva šípů na triéru uprostřed. Pak zazněl trubky znovu, pět lodí se otočilo na veslech, klouny zamířily na triéru uprostřed a všechny vypluly pomalu vpřed stále pokrývajíc palubu šípy.
Když se Níkiás dověděl o smrti svého otce Alkmaióna, myslel jen na pomstu. V prvním návalu chtěl vyplout se všemi svými obchodními loděmi a chytit toho piráta Harsubaala a nechat ho v Lindoských dolech těžit hrnčířskou hlínu. Kimón mu to ale na poslední chvíli rozmluvil. Vzal svého přítele do mužské ložnice a několik hodin k němu naléhavě a tiše mluvil. Měl už připravený plán.
Vzápětí pak Níkiás nechal postavit novou válečnou triéru u Fókióna, nejlepšího rhodského loďaře. Kimón najal posádku, vyplatil všem dopředu plat, naložili loď vším potřebným na dlouhou plavbu a vyrazili na moře. Tři měsíce pak o nich nikdo neslyšel.
„Děkuji ti pane“, oddychoval muž před Harsubaalem, „už jsme si mysleli, že nám nikdo nepomůže. Neumíme řídit loď a báli jsme se, že když přijde bouře, půjdeme ke dnu“. Muž poklekl na koleno a položil si Harsubaalovu ruku na čelo.
„Kdo jste a takto, že vás nacházíme tak daleko od pevniny na lodi, kde jinak nikdo není“? zeptal se Harsubal ostře. Stále se mu něco nezdálo. Jeho lidé běhali po palubě i podpalubí, nahlíželi do bednění, jizeb, dělali hodně hluku, ale nic nebylo překvapivé.
„Jsem Galipos a toto je Kimón, můj účetní“, řekl Níkiás, „jsem obchodníkem na Kypru“. „Takže Řek“, zamračil se Harsubbal, a co děláte sami na nové válečné lodi?“ „Loď patří Níkiovi z Lindu“, pokračoval Níkiás, „vydal se s ní na moře, protože hledá nějakého Harsubaala, fénického piráta, který mu zabil otce“. Harsubaal se mu zadíval do očí, ale nic kromě bezelstné upřímnosti mladíka neviděl.
„Já jsem mu dodal na loď padesát amfor vína a padesát sudů soleného masa“, pokračoval Níkiás, „ale ten zlotřilec mi nezaplatil. Vydal jsem se proto se svým účetním za ním, abych své drachmy vymohl, ale loď byla prázdná., byli tam jen tři strážní. Chtěli jsme na Níkia počkat, ale on se někde zdržel až do noci a než přišel, strhla se bouře, loď se utrhla a pustila se na moře. Strážní skočili ihned do vody, že přivedou pomoc, ale moře se houpalo natolik, že jsme pevninu brzy ztratili z dohledu. Teď nevíme, kam nás vítr žene a jediné, co z námořnického řemesla vím, je to, že loď musí mířit kolmo na vlny, aby se nepřevrhla a to děláme“.
Harsubaal se na mladého Řeka opět dlouze zadíval. Muž mluvil rozumně, ano, stávalo se často, že se na vnějších rejdách malých přístavů utrhly lodě a nikdo je už nenašel. Přesto si ještě nebyl úplně jistý.
„Jsem bohatým obchodníkem pane“, pokračoval Níkiás trochu ustrašeně., „dobře ti za svou záchranu zaplatím“.
„Na kolik se ceníš mladíčku“, otázal se Harsubaal a trochu se usmál. Oškube toho obchodníka z Kypru, sedře z něj kůži. „Padesát drachem“, odpověděl Níkiás, „padesát drachem ti dám za svůj život“. Harsubaal se usmál. „Dáš mi tisíc drachem mladíku“, zasyčel najednou prudce, „a za svého účetního ještě pět set navrch“. „Tisíc pětset drachem“, vyděsil se Níkias, „to je celý můj majetek, tolik nemohu dát“. Pirát si ho obešel dokola. „Dáš mladíku, dáš“, řekl tiše, „já jsem ten Harsubaal, pán moří. Já jsem ten, kdo zajímá a trestá. A pokud nedáš, budeš se houpat tam vpředu nad čelenem a sůl tě bude pálit na holém mase“.
Možná se mu to jen zdálo, ale Níkiás jako by zezelenal. „Odvez mě na Kypr pane“, navrhl, „a já ti zaplatím“. Harsubaal se rozřehtal na celé kolo. Pokud měl ještě nějaké pochybnosti, nyní se rozplynuly. „Hlupák jeden“, pomyslel si, ale nahlas řekl: „Ne, ne, kdepak mládenče, napíšeš dopis pro svou rodinu ať někdo z nich přiveze peníze na mnou určené místo“. Níkiás mlčel. Harsubaal přivolal jednoho z mužů. Ten vytáhl dlouhý zakřivený nůž.
„Dobrá pane“, řekl rychle Níkiás, udělám, co chceš.
„Tak je to správné“, pochválil ho Féničan. A teď pojď, ukážeš mi mou novou loď. Malý záblesk v oku Níkiás utajil. Přešli po hozeném můstku mezi loděmi. Na triéře stál Kimón v kruhu fénických mužů a pro jejich pobavení musel poskakovat bez berly na zdravé noze.
„Co to je“? zeptal se Harsubaal a jeho podezření bylo zase zpátky. Ukazoval na příď k balistě. „To je sud pane“, řekl Níkiás. Harsubaal mu vrazil pěstí, „to vidím, ale co je v tom sudu?“
„Nevím“
„Tak se podíváme“. Gestem poslal pirát dva muže, aby sud otevřeli. „Kamení pane“. „Kamení?“ Harsubaal chvíli přemýšlel. Nač stojí u balisty veliký sud ve který je částečně naplněn kamením. „Asi mají novou zbraň“, řekl jeden z mužů, „podívej pane, ta balista má košík a nedá se z ní mířit rovně, střílí jen obloukem vzhůru“. „Zkuste to“, rozkázal Harsubaal.
Muži natáhli ramena praku, vyňali ze sudu několik kamenů velkých jako pěst a založili do košíku. Pak vystřelili. Kameny vylétly obloukem do velké výšky a po návratu zabubnovaly o palubu sousední birémy. Jeden z pirátů dostal ránu do hlavy a zhroutil se bez hlesu do moře.
„Tak takhle se věci mají“, poznamenal Harsubaal. My ještě používáme šípy, abychom zasypávali palubu, ale toto je lepší, to postavíme na všech našich lodích.
„Ty dva k veslům“, řekl ještě a odešel. Za chvíli už ze všech lodí přešlo několik mužů, usadili se k veslům triéry, přišel i kormidelník a Harsubaal sám se procházel po dlouhé hladké palubě. Vydal ještě několik rozkazů, loďstvo se seřadilo za triérou a vyrazili.
Níkiás nechal postavit skutečně dobrou loď. Byla štíhlá, rychlá a i když neměli dost veslařů, pohybovali se nejrychleji z Harsubaalových lodí. Za chvíli už byla triéra daleko vpředu. Harsubaal zatím sám obešel celou loď. Skutečně skvostný úlovek, pomyslel si, podpalubí je plné vína i masa. Až na jeden sud a jednu amforu, z kterých se živil obchodník s účetním, bylo všechno netknuté se zapečetěnými hrdly a zabedněnými sudy. Skvostný úlovek. Jediné, co ho mrzelo, že Řekové nepoužívají na válečných lodích otroky a tak neměl řetězy k připoutání nových veslařů. Ale tento nedostatek bude velmi rychle napraven.
Pomalu se snášel večer. Lodě se přiblížily k sobě, námořníci je svázali dohromady a snesla se noc. Harsubaal měl krásné sny. Zdálo se mu o nových vítězných taženích, námořních bitvách, kořisti a bohatství. Ležel na visutém lůžku v kapitánské jizbě, houpal se v rytmu vln a přemýšlel.
Pak zaslechl křik. Chvíli mu nevěnoval pozornost, ale když neustával, vyběhl na palubu. To, co viděl překonalo jeho nejčernější noční můry. Celá přední půlka lodi byla v jednom plameni. Oheň se už rozšířil na ostatní lodě, námořníci přesekávali lana a snažili se lodě rozdělit, ale už bylo pozdě. Hořela dokonce i hladina kolem, byl to nejstrašnější výmysl Hádova Tartaru.
Ještě několik hodin bojovali marně s ohněm. nezachránil se nikdo. Jen několik ohořelých trámců, pár lan a cáry plachet se ještě houpaly na hladině. Žádný člun se nepodařilo spustit na vodu a obyvatelé moře se v celých hejnech hnaly k místu požáru, aby si pochutnali na pečeném lidském mase. Za svítání už bylo moře prázdné. Jen jeden veliký sud plaval opodál.
„Dobře jsi to vymyslel Kimóne“, řekl Níkiás a vyhlížel přes okraj sudu. „Už vidím na obzoru plachtu, to jsou naši. Udělali jsme jim na moři pěkný maják“.
„Já jsem to dobře vymyslel, ty jsi to dobře provedl pane“, odpověděl mrzák. „Prosím tebe, rozbít amfory a zapálit olej, k tomu nebylo nic zapotřebí“, odpověděl Níkiás, „kromě toho nás nikdo pořádně nehlídal, nikdo se nebál, že něco provedeme, když jsme tak daleko od pevniny, ale vezmi si Kimóne, na jakých nitkách nad námi visel Damoklův meč. Kdyby se někdo podíval do zapečetěné amfory, kdyby se někdo podíval do sudu, hned by poznali, že olej není víno a maso a my bychom si vychutnávali pohled z přídě lodi“.
„A také, kdyby to kamení v sudu více prohledali, našli by naší zásobičku vody jídla“, dodal Kimón, a nebo, kdyby nás nechali veslovat na jiné lodi, kdyby nás zabili tak jako tak.“
„Měl jsem strach, přiznal Níkias, „když ten pirát koukal do sudu. Byl to dobrý nápad s balistou. Nejen, že nepoznali, že kamení je jen skrýš a přítěž, aby sud dobře plaval dnem dolů, ale ještě jsi Kimóne vymyslel novou zbraň pro boj na moři“.