Pizďuk
„Uvědom si chlape,“ řval generál Kirov, „že jsme ti dali miliardy. Dostal jsi miliardy rublů, aby sis mohl postavit ten tvůj vehikl. Sliboval jsi nám obrovské věci, průlom ve výzkumu a co jsi nám zatím dal ty? Že je na Marsu čedič. To jsme si mohli přečíst v každé encyklopedii a nemuseli jsme tam nic posílat.“
Boris Plaťkin neodpověděl. Nemělo smysl vysvětlovat ruskému generálovi, co ještě pamatoval sovětskou éru, že jen patenty z vývoje už dávno zaplatily celou misi a že zaslaná data se budou na univerzitách zpracovávat nejméně příštích deset let, že poznání Marsu udělalo už nyní obrovský skok kupředu.
„Jsme teprve na začátku pane generále,“ řekl nakonec.
Stroj zatím dostal další sadu příkazů. Motor zlehka zavrněl, pásy se zařízly do zvětralé marsovské skály, kamera zachytila v hledáčku cíl, předala informace řídícímu procesoru a Pilotnyj Informačnyj Samachod, zkráceně PIS se dal do pohybu. Za čtvrt hodiny doletěl signál do řídícího střediska v Bajkonuru a pozemský tým úlevně vydechl.
Sonda PIS měla naplňovat ruské ambice vesmírného programu. Byla tím nejmodernějším zařízením, které kdy člověk vypustil k průzkumu Marsu. Čistě ruská, tentokrát nezávislá na mezinárodní spolupráci, ukázka vyspělosti východní výroby a systému. Vypadala jako malý tank…
Rusko bylo a bude zemí specifickou a stejně tak je specifické jeho pojetí výroby a konstrukce. I když výstavba země pokračovala nevídaným tempem, ještě pořád měl ruský průmysl své zvláštnosti a meze. V Rusku vždycky byli vědci mnohem dál než výrobní systémy. Každý inženýr si musel při svém výzkumu být vědom, že výrobní závod má zastaralé stroje, mizerné dělníky a že výsledný výrobek musí být pokud možno blbuvzdorný.
Traduje malý vtípek, že když Američané poprvé obletěli zeměkouli, zjistili, že jim v beztížném stavu nefungují propisky. Spustili tedy vývoj vesmírného pera, který stál několik milionů dolarů, bylo objeveno pár nových zákonů ohledně kapilární vzlínavosti, přihlásilo se na dvacet nových patentů a výsledkem byla propiska, co píše i na oběžné dráze. Rusové dodnes používají tužku…
Sonda PIS byla přesně takovým ruským produktem. Nikdo ani nenavrhoval nezávislé pohony šesti či osmi samostatně odpružených kol. Prostě se použily pásy a hotovo. Na solární články může padat prach a v noci to nebude fungovat? Fajn, použila se speciální houbovitá hmota směsi plutonia, cesia a rádia, která se vlivem radiaktivity ohřívala až na čtyři sta stupňů Celsia a přitom měla nízkou emisi záření. Pak už stačil jen jednoduchý termočlánek na principu strojů z devatenáctého století a sonda se mohla po Marsu pohybovat nezávisle na slunci po příštích třicet let. On-line ovládání není možné, protože signál letí na Mars a zpátky třicet minut? Stroj se musí pohybovat sám. Je nebezpečí že třeba najede na kámen a převrátí se? Žádná složitá elektronika a sonda bude mít tak velká pojezdová kola, že se bude moci překlopit a nic se nestane. Sluneční vítr může poškodit polovodiče? Alespoň na ta nejexponovanější místa se použijí vakuové elektronky.
Výsledkem bylo vozítko, které byla naprosto nezávislé, jednoduché až primitivní, ale přitom obratné a chytré. I přes svou jednoduchost však mělo spousty vychytávek, které Rusové použili úplně poprvé a dokonalost jejich senzorů, počítačů a řidících systémů nijak nezaostávala za světovou špičkou.
„Mise je na začátku,“ odfrkl si generál, „už si tam po Marsu jezdíte tři měsíce. Tři měsíce! To, co vy, to už americké sondy věděly před dvaceti lety. Pořád dokola to samé, stejné výsledky, stejná měření. Já budu rozhodovat, jestli dostanete peníze na příští projekt a moc si rozmyslím, jestli ještě přiklepnu byť jen kopějku té vaší marsovské bláznivině. Na Marsu se už nic nového objevit nedá. Navíc, pořád tam máte nějaké problémy.“
Za ty tři měsíce marsovského působení říkal pozemský řídící tým své sondě Pizďuk. Toto velmi sprosté slovo není třeba překládat. I když to byl největší ruský výkřik techniky, měla sonda i své ruské mouchy. Umělá inteligence, která měla rozhodovat o detailech trasy a měla se umět vyhýbat dírám, kamenům a vůbec samostatně jednat, byla spíše na závadu než pomocníkem. Přesně po rusku – bez příkazu ani krok. Lesklý kamínek znamenal třicetiminutovou zastávku, než pozemní středisko dovolilo jeho přejetí. Sonda sice uměla rozpoznat díru, změřit její hloubku i sypný úhel, ale neuměla se rozhodnout, zda ji objet zleva či zprava. Nic se nestalo, když nabourala do skály, ale potřebovala potvrdit příkaz vrátit se kousek nazpět a zkusit jinou trasu. A nějak neměla ráda couvání. Nebyl k tomu žádný důvod, ale ruský počítač měl zřejmě od přírody zakódováno: „Zpátky ani krok,“ tedy couvání bylo bezpodmínečně nutné několikanásobně odentrovat. Prostě pizďuk. Nakonec se to řešilo tak, že se muselo předem odhadnout, kde bude sonda potřebovat poradit a tyto rady předprogramovat. První dva měsíce byly krušné, až v poslední době to začalo vypadat, že se pozemští piloti naučili svému stroji rozumět.
„Co tam teď nahoře vůbec děláte?“ pokračoval generál, „a řekněte mi konečně něco pořádného.“
„Právě se chystáme projet kolem americké sondy Viking 2, pane generále,“ řekl Plaťkin a byl rád, že Kirov změnil téma, „jak jistě víte, tato část mise je jedna ze součástí projektu a místo přistání bylo vybráno právě s ohledem na tuto skutečnost. Plánujeme detailní analýzu povrchu, zda není okolní půda zamořena pozemskými bakteriemi, protože sondy Viking ještě nebyly sterilovány. Pak chceme provést nějaká měření, jaké působení na sondu mělo čtyřicet let marsovského povětří a zimy. Všechno samozřejmě nafotíme. Včera jsme doprogramovali simulaci a spustili to, zdá se, že nebudou žádné zádrhely a řekl bych, že právě teď přicházejí první data a fotografie.“
„Pak mi zavolejte, přijdu se podívat,“ řekl generál ledově. Srazil podpadky, přehlédl podávanou ruku a otočením k oknu Plaťkina propustil.
Takové ticho ještě v řídící místnosti nikdy nebylo. Plaťkin si v první chvíli myslel, že snad v rozčilení netrefil správné dveře. Počítače tiše vrčely a všech osm operátorů směny sedělo kolem stolu. Nikdo nezvedl hlavu, když Plaťkin vešel. Z tiskárny zatím padaly velkoformátové fotografie. Všichni měli vytřeštěné oči. „Podívej se,“ řekli mu a podali mu fascikl výtisků.
V první chvíli tomu nemohl uvěřit. Ale nebyla to jen jedna fotografie, na druhé to bylo také a pak i na těch dalších. „Zastavili jsme všechny operace a nechali Pizďuka, aby to ještě jednou ověřil,“ řekl mu Děnis Kasparov, „za chvíli to tu máme. Bude to na velkém monitoru.“
Trvalo to ještě asi pět minut. Pak se na monitoru objevil shluk čtverečků, který se pomalu, jak přicházel signál z Marsu, zpřesňoval a zaostřoval. A pak se to objevilo. Na spodní straně „nosu“ sondy Viking chyběl krycí panel. Ležel o šedesát centimetrů dál napůl zavátý prachem. Osm samosvorných nýtků, které panel držely na svém místě, leželo v jedné řadě vedle sebe na tomto panelu. Pod krytem bylo původně několik polovodičových obvodů. Ležely také vyskládané vedle sebe na desce. Opodál, sotva rozeznatelný, ležel spektrometr. Nebyl rozbitý, ale odborně rozebraný.
„Zavolám Kirova,“ řekl Plaťkin a třesoucími se prsty vyťukával číslo, „pořád chtěl nějakou senzaci, tímhle se zalkne.“ Podržel si sluchátko u ucha a čekal. „Mohl byste přijít do velínu pane generále?“ zachraptěl, „zdá se, že nám po Marsu někdo chodí.“
.