Chebské nádraží
„Hlášení o zpoždění,“ ozvalo se z ampliónu. Osobní vlak ze směru Mariánské Lázně a Dolní Žandov, který dále pokračuje ve směru Luby u Chebu bude na příjezdu asi devadesát minut opožděn.“
Viola si zlehka povzdychla. Hodina a půl čekání navíc. Na půl ucha ještě poslouchala upozornění, že ohlášená doba zpoždění se může změnit a bylo jí jasné, že se jedině ještě protáhne. Rychle se rozhlédla po rozlehlé hale chebského nádraží, zda by si někde mohla koupit alespoń láhev vody, ale i stánkařka s popáleným obličejem z „bistra u zombíka“, jak se tam říkávalo, právě zamykala a nevypadala , že by se s ní dalo vyjedávat o dalším nákupu.
Proud lidí, který se vyhrnul z podchodu od rychlíku z Norimberka se rychle rozplynul, slunce definitivně zmizelo za hradbou blízkých paneláků a náhle rozsvícená světla jen umocnila dojem, že už je vlastně večer.
Ještě zaduněly kroky několika spěchajících opozdilců, nádražní personál zatáhl rolety u výdejních okének a najednou tam Viola zůstala sama.
Tedy, ne úplně. V koutě vedle schodiště do podchodu seděla podezřelá partička lidí, na které, jak se zdálo, tísnivý dojem prázdného nádraží nijak nepůsobil. Opřeni o batohy poloseděli-pololeželi na zemi přikryti dekami, hloučkem kolovala plastová lahev s červenočerným obsahem a nádražní akustika k Viole každou chvíli donesla výbuch smíchu.
Naštěstí, za rohem jednoho stánku seděl na lavičce důstojně oblečený pán s cestovní brašnou. S úlevou se otázala, zda je vedle volné místo a aniž by čekala na odpověď, posadila se.
„To jsou dneska lidi, že slečno,“ prohodil pán po chvíli a pokynul k smějícímu se hloučku. „Kdo ví, kde se to toulá, do práce to nechodí a pak tady ještě dělají rámus. Slušní lidé aby se báli jít večer z domu.“ Viola němě přikývla a zvědavě se zadívala naznačeným směrem. U hlučné party stál výpravčí a cosi přikazoval. Zřejmě se snažil nevítané návštěvníky vykázat, ale až na pár zamítavých gest nikdo mu nevěnoval pozornost. Nasupený železničář pak rychlými kroky přešel k vestibulu a práskl za sebou služebními dveřmi.
„Vidíte to,“ pokračoval pán, „to je výchova, před nikým a ničím nemají respekt, kdyby se teď zvedli a chtěli mojí peněženku, ani pes by po nás neštěkl. To za mého mládí nebývalo. Ale to by si mohli zkusit, já bych je rychle srovnal.“
Viola opět jen přikývla a vlastně mužovu monologu docela věřila. Hlučný hlouček při bližším pohledu představoval pouhé čtyři výrostky, kteří práh dospělosti museli překročit teprve nedávno, pokud vůbec. Viola se až zastyděla za předchozí tíseň, ale dále na to nemyslela, protože situace s mladíky spěla k druhému dějství. Výpravčí se totiž rychle vracel se dvěma městskými strážníky. Tentokrát smích a hovor utichl.
„Jen je seberte,“ zavolal do ztichlého prostoru Violin spolusedící. „Celý večer tady dělají bordel.“ „Ze ztichlého hloučku se ale zvedla ruka s jízdenkou.
„Tady je platný cestovní doklad strážníku,“ řekl jeden ze sedících, který přes své sotva rašící chmýří na bradě byl ze všech čtyř asi nejstarší. „Jedeme do Lubů a nemůžeme za to, že nám dneska jeden spoj zrušili a druhý má už hodinu zpoždění. Kdyby všechno fungovalo správně, už jsme tu dvě hodiny nemuseli být“.
Strážník si prohlédl jízdenku. „Proč jste to neřekli výpravčímu a proč nesedíte jako ostatní na lavičkách?“ „Protože když jsme přišli, bylo na lavičkách plno a tak jsme si řekli, že nebudeme překážet a vydržíme klidně tady na zemi, stejně jsme chtěli spát pod širákem.“
„A proč jste to neřekli tady výpravčímu, když za vámi přišel?“
„Protože je to už čtvrtá čepice, která se k nám dneska obtěžovala. Sedíme tu dvě hodiny a snad každou půlhodinu k nám někdo přijde a chce nás vyhnat z nádraží. A my pokaždé ukazujeme jízdenku a za chvíli se zase někdo přijde přeptat. To tam v kancelářích drží navzájem bobříka mlčení?“
Viola si uvědomila, že mladík ani nevstal a stále s klidem odpovídal strážníkům vsedě.
„Když tady pijete na veřejnosti alkohol“, řekl přísně druhý strážník, „tak se nedivte.“
„Jo tohle?“ to není alkohol to je coca-cola, jen jsme přišli o etiketu – klidně ochutnejte. To už tady vykládáme také počtvrté.
„Tak tady to vidíte slečno“, povzdychl si pán, „to je policie. Podívejte, oni je snad nechají být.“ A skutečně, strážníci zběžně přičichli k lahvi, zkontrolovali občanské průkazy, pokárali všechny za nadměrný hluk, požádali je, aby ztlumili a pak už je pohltila tma před nádražím. „Tohle se dříve stát nemohlo, pokračoval pán v samomluvě, to by je alespoň předvedli na služebnu, aby jim ukázali, kdo je tu autorita, ale dneska? Kdepak.“
„Nemáš cígo?“ Ozvalo se najednou vedle Violy z druhé strany. Bylo to, jako studená sprcha. Ani je neslyšela přicházet, ale najednou tu stálo snad deset cikánů. „Nemáš cígo?“ zopakoval znovu ten nejbližší.
„Bohužel nekouřím,“ vypravila ze sebe Viola, ale na sto honů bylo poznat, jak zastřený má hlas. „Ne more nekecej“, řekl zase ten cikán, „se vsadim, že kouříš moc hezky.“ a do hlasitého chechotu ostatních ještě dodal, „tak nám dej na pivo.“
„Nemám peníze.“
Přitiskla si tašku blíž k tělu. „A už mi jede vlak.“
Další chechot.
„Ne tak ukaž, kolik máš“
„Nemám, musím už jít“.
„Teď nic nejede.“
Viola se otočila ke svému spolusedícímu, který zřetelně dával najevo, že tam není. „Prosím pane doprovoďte mě“. Místo jakékoliv odpovědi se pán zvedl a rychlými kroky zmizel kdesi v hloubi podchodu, rád že si ho nikdo nevšímá.
„Ten ti nepomůže.“
A několik rukou sáhlo po její tašce.
„Ne!“ Byla to podvědomá reakce, „Ne nechte mě.“ Další ruce už sahaly i po ní. „Ne, nechte mě.“ Už propadala panice.
„Tak to by snad stačilo!“
To ten mladík tam v koutě na zemi mezi ostatními to vykřikl a Viola cítila, jak tah za tašku povoluje.
„Nechte jí na pokoji a vypadněte!“
Chvíli bylo ticho, jak si útočníci měřili mluvčího. „Cos říkal?“ Ne ten hlas už nebyl rozjařený, teď z něj čišelo násilí. Violy si náhle nikdo nevšímal. Pozornost všech cikánů zamířila jinam. Deset všeho schopných a proti nim čtyři kteří stále zůstávali vsedě u svých batohů.
„Nechte jí bejt a vypadněte“
Pořád ještě bylo vlastně ticho. Bylo to nepochopitelné, čtyři usmrkanci tváří v tvář jasné přesile sedí dále na zemi, vlastně skoro bezstarostně. Ještě chvíli si to útočníci přepočítávali a nemohli tomu uvěřit, ale pak zvítězilo vědomí číselné převahy.
„Nekecej tam, nebo ti rozšlapem držku.“ A jako na povel se v rukou útočníků objevila pestrá škála nožů, boxerů a řetězů. Viola sice byla stranou, ale věděla, že se stejně nedokáže pohnout a až si to s nimi ti cikáni vyřídí, dojde i na ni.
Teď teprve se ti čtyři postavili.
Ne nebyli to trampové. To, co Viola považovala za deky, to byly jakési dlouhé pláště, které teď shazovali z ramen. Zableskly se drátěné košile a jak se zvedali, ukázalo se, že sedí na mandlovitých štítech, které najednou třímali v levačkách. Tři se srazili k sobě, zařinčely meče vytažené z pochev a čtvrtý – ne vlastně čtvrtá – se schovala za ně.
Skupina historického šermu.
„Tak znovu a naposled. Vy-pad-ně-te.“
Chvíli Viola věřila, že nacvičené představení sražených štítu a tasených mečů útočníky opravdu odradí. Ale pak se v rukou jednoho cikána, co doteď hlídal u vchodu objevila pistole. „To je plynovka,“ zamečel.
„Dej to pryč, než si s tím ublížíš. Jednak stojíš dost pitomě až za svejma kámošema a jednak tě má tady Mája na mušce.“
Mladícci se trochu rozestoupili a ukázalo se, že dívka se neschovává, klečela najednom koleni u líce měla kuši a s výrazem profesionála mířila. .
„Vystřel,“ pokračoval mladík, „a odrovnáš všechny před tebou. Než se ten slzák dostane k nám, Mája to zmáčkne a přišije tě ke dveřím. My si možná chvíli zaslzíme, ale ty už se toho nedožiješ.“
Pak se stalo několik věcí naráz. Ten s pistolí usoudil, že toho bylo právě tak dost, rozrazil dveře a následován třemi dalšími opustil halu. Ve stejné chvíli ale dodala pistole odvahu cikánskému vůdci, který s nožem vyskočil kupředu a ostatní za ním.
Meč, ač atrapa, se v takovém boji ukázal jako strašná zbraň. Bodnutí kápa skončilo na štítu neohroženého mluvčího. Jeho kamarád z boku udeřil čepelí do napřažené cikánské paže a i Viola slyšela zřetelné křupnutí a pak hrozný jekot. Další útočník chtěl využít toho, že meč právě vyřazuje z boje jiného a plnou silou bodl odspodu pod štít. Nůž se ale zarazil na ocelových kroužcích kazajky a i když síla úderu zabolela, ublížit nemohla. Mladík leknutím vyrazil štítem proti útočníkovu obličeji a ten se vzápětí odpotácel s tváří v dlaních.
U třetího mládence zabubnoval o štít roztočený řetěz, meč napadeného ale hvízdnul jen několik milimetrů od útočníkova hrtanu a to už si i ostatní uvědomili, že se síly vyrovnaly a dva vážně zranění nebyli původně v plánu. Ještě zaznělo několik výhružek, ale jen přes záda a krátké tlačenici u dveří bylo nádraží opět tiché.
„Já jsem David“, napřáhl mladík ruku k Viole, „tohle je Jáchym, Tomáš a Mája. „pokud nemáte slečno nic proti, co takhle navrhnout tomu nádražákovi, co tam na nás tak blbě zíral celou dobu, aby zamknul a utřel tady tu krev. No a pak bychom se mohli přesunout na perón a dopít tam tu coca-colu. Zveme vás.“ .